OneRepublic - Native

Někdy to prostě nevyjde. Přihlásíte se na recenzi nové desky kapely, která byla vždycky fajn, s tím, že nebude problém ji znovu pochválit, a ona pak jak na potvoru vydá průměrnou nebo v horším případě úplně blbou desku. Stalo se tak u Maroon 5 ("Overexposed"), Gym Class Heroes ("The Papercut Chronicles II"), Evanescence ("Evanescence") nebo Blue ("Roulette") a řady zklamání nově rozšiřují i OneRepublic. Člověk by je sice opravdu chtěl chválit, ale ono není moc za co.

Pětice z Colorada byla na debutu a druhé desce nadějnou pop-rockovou partou, která pod dohledem svého principála (případně Timbalanda a dalších) skládala jeden skvělý song za druhým (kromě známých singlů vzpomeňme také na krásně posmutnělou baladu "Come Home").

Čtyři roky od vydání "Waking Up" jsou z nich ale recyklátoři stokrát slyšených smyček a tvůrci bezpohlavních rádiových popěvků, které v hlavě neudržíte déle než po dobu jejich stopáže. Trochu paradoxně pak působí fakt, že právě doznívající trendy, na kterých třetí řadovka staví a které jí bohužel také podkopávají nohy, pomáhal zpěvák Ryan Tedder před pár lety tvořit. A už je lhostejné, zda tím myslíme práci pro jiné (Beyoncé, Leona Lewis, Adele, Jennifer Lopez a mnozí další) či pro vlastní tým. Svůj potenciál však evidentně vyčerpal, neboť pro domovskou formaci mu už prakticky nic zajímavého nezbylo. Co by tak před třemi lety byla trefa do černého, dnes zní jako druhořadá kopie.

Co se hudebních postupů týče, moc velkou parádu opravdu nečekejte. Pop-rock je ten tam a celá deska se nese v tanečnějším rytmu amerického popu v režii nejen oklahomského rodáka Teddera, ale také třeba kolotočáře Benny Blanca. Kytaru nebo smyčce uslyšíte výjimečně, zato synťáků si užijete až až. Navíc se jen těžko zbavíte dojmu, že OneRepublic chtěli za každou cenu znít jako Coldplay na poslední desce. Jenže zatímco "Mylo Xyloto" bylo plné hitů, "Native" nemá žádný. Písně splývají v jeden nekončící, přeslazený a slizce podbízivý mix, který od konkurence v rádiích jen těžko rozlišíte. Žádné nosné melodie nebo zapamatovatelné nápady tu nenajdete, a tak byste si ho klidně mohli splést třeba s Owl City, Train nebo už jednou zmíněnými Maroon 5, kteří před necelým rokem ztratili tvář úplně stejně, jako to dnes udělali právě recenzovaní.

Ani textově to není žádná sláva. Klasického klišé chci s tebou žít a umřít prokládaného otravnými vzdechy oh oh oh ou, woo hoo se nezbavíte až téměř do konce šestačtyřicetiminutového alba. Až s vidinou finiše jej Tedder oživí vzpomínkou na dědečka ("Preacher") a v bonusové sekci pak ještě radostnou oslavou života ("Life In Color"), které jsou spolu s chytlavou "Burning Bridges" nebo úvodním dupákem "Counting Stars" jedinými písněmi, jež si budete chtít pouštět víckrát.

Nic dalšího už ale "Native" nenabízí. V hlavě vám tak po poslechu nezůstanou sympaticky hravé písničky jako u žánrově blízkých a zuby si brousících mladíků Imagine Dragons, The Script, SafetySuit nebo The Fray, ale jen nepříjemná pachuť a smutek z tvůrčí smrti kdysi nadějné skupiny.