Ponk - Postfolklor

Brněnské trio Ponk a jejich "Postfolklor" vám nepředstavujeme poprvé. Před nějakým časem jsme se vám snažili přiblížit atmosféru, jakou měl křest v pražském JazzDocku. Už z tohoto reportu také víte, že trio tvoří houslista a zpěvák Michal Krystýnek, cimbalista Eduard Tomaštík a kontrabasista Jakub Nožička, kteří v minulosti hráli folklor v jeho klasické podobě. V jednu chvíli si ale řekli, že je potřeba tento poněkud zakrnělý styl posunout do současné doby, a využili k tomu celou škálu různých prostředků.

V první řadě je to smrt. Neptejte se proč, ale je to tak. Na albu najdete celkem jedenáct písniček a jejich společným tématem je právě zubatá, a to v nejrůznějších podobách - od nehod přes sebevraždy až po prachsprosté mordy. Výběr právě takovýchto písniček z hudební historie má na svědomí Eduard Tomaštík a vlastně geniálně dokresluje celkový koncept, jehož cílem je ukázat, že i k lidovkám a folkloru lze přistoupit zcela nově a neotřele. Téma smrti někdy přesně podtrhuje celkovou atmosféru skladby a jindy úplně naopak tematicky kontrastuje - jako třeba v případě písničky "Šibeničky", kde přidává k recesistickému muzikálnímu podání nádech jisté alternativy.

O určité recesi vypovídá ovšem nejen téma, ale třeba i obal alba poskládaný ze znaků rané počítačové éry, což ve spojení s cimbálem, houslemi a basou může vypadat poněkud samoúčelně. Jenže ona i ta grafika naprosto skvěle zapadá do sebe jako dílky puzzle, protože tím nejvýraznějším dílkem, či spíše dílem je pochopitelně hudební stránka projektu. Všichni tři pánové jsou skvělí instrumentalisté, ovšem bez nápadu, invence a správného hudebního nadhledu z toho všeho mohl být tak akorát velký výsměch folkloru. V případě Ponku to tak rozhodně není.

Od prvních tónů je zřejmé, že trio mělo vše v hlavě velmi správně srovnané. Folklorní základy pánové obohatili o prvky folku, rocku, jazzu, blues, hip hopu, indie, elektroniky či alternativy. Prvky těchto žánrů do jednotlivých písniček zapracovali charakteristickou rytmikou, atmosférou, způsobem zpěvu nebo kombinací prvků. Něco podobného s menším žánrovým rozpětím už v minulosti udělal Jiří Stivín skvělým albem "Inspiration By Folklore", ovšem ten zůstal vlastně jen ve vodách jazzu a čerpal, respektive využíval z folkloru hlavně melodické základy, než aby do něj přidával jazz. Je to pochopitelné, Stivín, sám jazzman, byl v roce 1991 obklopený jazzovou kapelou. Ponk měli ale jinou výchozí pozici. Na folkloru vyrostli, a co je nejdůležitější, využívají pro něj typické nástroje. Ono alternativní vyznění tak vzniká hlavně tím, jak své instrumenty využívají, jaké styly na ně dokážou zahrát tak, aby to dávalo smysl, a především jakým způsobem jednotlivé písničky přearanžovali.

Když jsem "Postfolklor" slyšel poprvé, okamžitě se mi vybavili američtí Punch Brothers. Obě kapely jsou sice stylově vzdálené, ale ne tak moc, jak by se mohlo zdát. Parta kolem Chrise Thileho kříží bluegrass s kdečím včetně vážné hudby a vše je založené především na netradiční, ale velmi povedené a výrazné rytmice. Podobné je to i v případě Ponk a věřte, že na takové rytmy, jaké obvykle volí Ponk, u folklorního souboru zřejmě jen tak nenarazíte. Přitom všem zůstávají s vnosem inovací stále na hranici poslouchatelnosti pro běžného posluchače, kterou už v některých písničkách překročil projekt Bohemia.

Osobně mě cimbálovky nikdy nebraly, vlastně jsem se jim spíš vyhýbal. Ovšem způsob, jak s tímto specifickým nástrojem a žánrem obecně naložili Ponk, je jednoduše geniální. Na svém debutu "Postfolklor" předvedli velmi svěží pohled na folklor, dokázali, že i u nás je stále prostor pro něco nového, neobjeveného a že i se zdánlivě nefúzovatelným žánrem lze výborně pracovat. Díky tomu všemu jsou i jedněmi z favoritů na letošní objev roku.