Red Hot Chili Peppers - Return of the Dream Canteen

Vydat v rozmezí pouhých šesti měsíců dvě plnohodnotná alba, to chce pořádnou dávku odvahy anebo nadšení pro věc. I roční odstup je v hudebním světě podezřelý - pokud se tedy nejedná o části rozsáhlejšího projektu (viz letošní čtyři desky blues-rockových Tedeschi Trucks Band, dvě řadovky Jacka Whitea nebo připravovaná trojice nahrávek od Smashing Pumpkins) - a svědčí o značném tvůrčím přetlaku. Zároveň ale vyvolává i některé otázky a myšlenky na to, jestli to náhodou nejsou jenom studiové odřezky, které se kvalitativně před nedávnem vydanému materiálu nevyrovnají, a jestli to náhodou není způsob, jak z fanoušků vytáhnout nějaké ty peníze navíc.

Nepodezřívejme ale Red Hot Chili Peppers hned z nějakých postranních úmyslů, byť ekonomické hledisko jistou roli bezpochyby rovněž sehrálo. Formace těží ze slavného dalšího návratu kytaristy Johna Fruscianteho. Sessions s producentem Rickem Rubinem, které vyústily v příznivě přijatou kolekci "Unlimited Love", byly prostě natolik plodné, že by byla škoda nevydat i jejich další část. Jakkoliv lze i toto označit za PR prohlášení, tady nezbývá než souhlasně přikývnout. Škoda by to vážně byla.

"Return of the Dream Canteen" přináší sedmnáct (!) nových skladeb, které nijak nesnižují kvalitativní laťku nastavenou předchozím počinem. Princip je stejný: Redhoti opět hrají to, co se od nich čeká a jde jim nejlépe. Tentokrát z alba trochu vymizel moment překvapení, že to i po letech tak dobře dávají. To už nyní víme, a očekávání byla logicky o něco menší. Přesto jisté odlišnosti, hlavně v dramaturgii celé desky, najdeme. Pokud "Ultimate Love" cílilo do komerčně nejvýraznějšího období kolem studiovky "Californication", říjnová novinka jde o dost hlouběji, až prvnímu majstryštyku s Johnem Frusciantem, tedy raně devadesátkovému opusu "Blood Sugar Sex Magik".

Ledacos napoví už psychedelicky barevný obal, samotný obsah alba to jen potvrdí. Hodně to tady funkově houpe, Kiedis seká své tripoidní texty jako zamlada, najdeme tu i vícero tvrdších pasáží. Celé dílo je nesmírně uvolněné až vláčné, podařilo se do něj dobře otisknout onen svěží prvek jamování a zrodu v atmosféře nově nalezeného kamarádství, naštěstí bez zahleděnosti do sebe - kapela myslí i na posluchače.

Zvolený jamovací přístup má ale i svá úskalí. Už "Ultimate Love", jakkoliv ve výsledku sevřenější, byla sbírkou přece jen trochu obsahově přebujelou. A znát je to i tady. Opojení z vlastní nově nabyté tvůrčí synergie možná trochu zamlžilo schopnost poskládat desku výhradně ze silného materiálu. Více nemusí se rovnat lépe. Některé skladby prostě v hudební mase zvící délky hodiny a čtvrt přece jenom trochu zapadnou.

Po letech se tu znovu dostáváme k fenoménu jménem "Stadium Arcadium" - i v tomto případě by se z obou alb dalo seskládat jedno skvělé a nesmírně nabité. Na "Return of the Dream Canteen" jsou momenty, kdy se celek přece jen trochu zadýchává.

Na druhou stranu Fruscianteho přítomnost skutečně dokázala skupině vrátit onu magii, kterou na řadovkách s Joshem Klinghofferem, starajícím se o kytarové povinnosti, hledala marně. "Return of the Dream Canteen" je na hony vzdálené odřezkovým nahrávkám vydávaným s intencí poslat do světa maximum nových či archivních věcí.

Z druhého letošního počinu od Red Hot Chili Peppers dýchá odzbrojující upřímnost. Jako by pánové Kiedis, Frusciante, Flea a Smith chtěli říct: "Podívejte, jak se nám spolu zase skvěle hraje a jak nás to baví, chceme se s vámi o to podělit." Tento přístup muzikantům vychází. Hraje se tady bezstarostně - i s rizikem toho, že to ne pokaždé sedne. A v tom je hlavní kouzlo "Return of the Dream Canteen", neoddělitelné sestřičky "Ultimate Love". Tahle alba skutečně patří k sobě.