Red Hot Chili Peppers - Unlimited Love

Tahle recenze by mohla mít podtitul "Jak je důležité míti Johna Fruscianteho". Tenhle kytarista byl u všech vzestupů Red Hot Chili Peppers, ať už to je "Blood Sugar Sex Magik" (1991) nebo "Californication" (1999) po jeho prvním návratu. Někteří mohou přísahat na první období, kdy měl kytary na starost Hiliel Slavik, těžko ale upřít fakt, že s Frusciantem v sestavě dosáhla formace největšího úspěchu - tvůrčího i komerčního.

Jeho odchod v roce 2009 vyústil v dekádu a něco s kytaristou Joshem Klinghoferem. Dvě desky s ním "I’m With You" a "The Gateway" nebyly vyloženě špatné, ale ono charakteristické redhotovské kouzlo chybělo a místy nahrávky dost tápaly. Není divu, že už v pořadí třetí návrat Johna Fruscianteho vzbuzoval velká očekávání - a naděje, že by to snad ještě jednou mohlo vyjít. Obzvláště když se do producentského křesla znovu usadil Rick Rubin, který stál za kapelou od roku 1991 a vynechal vlastně jen jednou - v případě šest let starého alba "The Gateway".

A tak je tu "Unlimited Love", dvanáctá studiovka od Red Hot Chili Peppers. A už první singly "Black Summer", "Poster Child" a "Not The One" napověděly, že tady do soukolí Kiedis-Flea-Smith zase zapadlo ono poslední kolečko. A skupina si je toho jasně vědoma. Vsadila na tradiční recepturu úspěšně načatou právě "Californication", tedy směs melodického alternativního rocku, postaveného na houpavém funky základu a přesně dávkované frackovitosti. "Unlimited Love" je "Californication, verze 2022", usedlejší, vyklidněnější - přece jen jsou dnes RHCP už zkušení skoro-šedesátníci - a uvolněnější.

Sedmnáct nových songů jakoby propojuje obraz uvolněné pohodičky na kalifornské pláži, ideálně brko v ruce a mojito na stolku vedle. Atmosféra má v sobě, navzdory místy stále překvapivě svižného rapu Anthonyho Kiedise, jakousi vláčnost, hudba uhání kupředu jen v minimálním počtu případů (relativně tvrdým riffem vybavená "These Are The Ways" například), poněkud se také vytratila ona dříve tak typická drzost. Nakonec to ale zas tak moc nevadí.

"Unlimited Love" je vystavěna z prvků, které už jsou dobře známé a vyzkoušené. Těžko ale Redhotům vyčítat to, že by snad zastydli a začali vykrádat sami sebe. Dokázali si uvědomit svůj vlastní zvuk a vyzobat ony klíčové složky své tvorby - a vlastně tak po šestnácti letech znovu najít svou tvář.

Album zároveň, navzdory vražedné stopáži 73 minut, netrpí na problém "Stadium Arcadium". Je to vyrovnaná kolekce nového materiálu, nedělí se (jako "Stadium") na hity a vatu. Singlový potenciál tu má nadpoloviční většina skladeb a ty, co zbývají, rozhodně nejsou tuctové. Hra s povědomostí a jakousi domáckostí je tu spíše chtěným prvkem než ukázkou bezradnosti.

Red Hot Chili Peppers na shop.musicserver.cz

Chcete podpořit svého oblíbeného interpreta a zároveň musicserver? V nově spuštěném shopu musicserveru si můžete koupit nejen nové CD RHCP, ale i několik různobarevných vinylových verzí jejich nové desky a také starší nahrávky či trička.

Navzdory celkově klidnějším náladám se z textů nevytratila typická ironická pichlavost a slovní hračičkovství. Hemží se to tu popkulturními odkazy ("Poster Child" jimi doslova přetéká, ale najdeme je i leckde jinde) i na hlavu padlými obrazy - refrén "One Way Traffic" "Ay O Way Oh / Would You Be My Traffic Jam / Ay O Way Oh / Spirographic Anagram" budiž příkladem. Je tu posmutnělá romantika ("Not The One"), ale i bolavé shrnutí pandemických let v pilotním singlu "Black Summer". K angažované kapele měli RHCP vždycky vcelku daleko, poťouchlé popichování a rýpání jim ale nikdy cizí nebylo.

Už je to hodně dávno, co zněli Red Hot Chili Peppers takhle spokojeně a v pohodě. Skřípající a drhnoucí soukolí bylo návratem ztraceného syna Fruscianteho znovu promazáno a šlape dál vybaveno silným materiálem i neutuchajícím hráčským umem. Mnoho překvapení se, pravda, nekoná - snad jen to, jak dobrá deska nakonec "Ultimate Love" je.