Sleater-Kinney - No Cities to Love

Častokrát se stane, že napjatě očekáváte příchod nové desky svého oblíbeného interpreta a po jeho poslechu jste nadšeni, že album naplnilo vaše představy. Míra překvapení a euforie je však daleko větší, objevíte-li interpreta, od kterého nic nečekáte, a přesto přijde s výborným počinem. Novinka dívčí skupiny Sleater-Kinney je příkladem druhé varianty. Jen s tím rozdílem, že slovo výborný je třeba nahradit pojmy jako fantastický, jedinečný, strhující, dokonalý, nezapomenutelný...

A kdo že to ty holky Sleater-Kinney vlastně jsou? Pocházejí z města Olympia ležícího za velkou louží a fungují již od roku 1994, přičemž si mezi lety 2006 až 2014 daly pauzu. Právě v loňském roce své aktivity znovu rozžehly a připravovaly své comebackové album, jehož předchůdce "The Woods" vyšel přesně před deseti lety. Od začátku své kariéry pilují velmi osobitý mix syrového punku a indie rocku. Aktuálně hrají prakticky v původní sestavě (jen bubenice Janet Weiss přišla až v roce 1996). Od té doby vystupují v neměnném tříčlenném složení. Na koncertech je však můžete nyní spatřil i za doprovodu klávesistky Katie Harkin.

Novinka "No Cities To Love" je relativně krátká. Kolik energie, nápadů, muzikantských nuancí, originality, nadhledu, explozivních a nezapomenutelných kytarových riffů, drtivých refrénů či infarktové výbušnosti tahle deska v sobě má, to je věc naprosto nepochopitelná. Jaký šok se dostaví, když si pustíte kapelu s tak zvláštně znějícím názvem, podivným přebalem desky a s minulostí, která nenapovídá, že by mělo jít o výjimečný zážitek (žádné novicky to nejsou, zasloužilé hvězdné veteránky také ne). Zničehonic vám do uší vtrhne lehce disharmonická "Price Tag", znějící jako nějaká zapomenutá kolaborace Iggy Popa s Davidem Bowiem, kterou by jim (možná) nepochcal ani Sid Vicious. Syrové kytary, náznaky sborových vokálů, které se trochu zahleděly v The Residents, a brada jen těžko zůstává na svém místě. Snad jen připojme upozornění, že úvodní píseň ještě patří k těm slabším místům alba, pokud tedy vůbec nějaké takové má.

Následující "Fangless" je již klidnější, ale to řezavé napětí, které mozek tak neúprosně lechtá, zůstává přítomno. Jeden(!) z vrcholů však přichází až s kvartetem "Surface Envy", "No Cities To Love", "A New Wave" a "No Anthems". Přičemž titulní song dovede posluchače až k hudebnímu orgasmu. Co vlastně vyzdvihnout, čím je tenhle floutkovský hit "No Cities To Love" tak odzbrojující? Riffy jak ze zlatých sedmdesátek, které zní pro rockery jako přípravek ke štěstí, tím sladce rebelským zpěvem Corin Tucker, při němž byste jí dokázali slíbit všechny zázraky světa, či tou atmosférou, která působí dojmem, že i vy jste součástí toho songu a text je věnován výhradně vám? Odpovědí je zřejmě kombinace toho všeho. Wow.

Kéž by protagonistky Sleater-Kinney nechaly své posluchače vydechnout. Jenže závěr nahrávky je neméně kvalitní a nabízí další porci nezapomenutelných majstrštyků, které netřeba zvlášť představovat. Album bohužel uteče neúměrně rychle. Tím, že nemá slabých momentů, udrží po celou dobu pozornost a dávkuje do vás postupně porce energie, je najednou konec a započne hluboké ticho. To hezké vždy utíká. Jen ten pocit po poslechu, že lepších rockových desek letošní rok možná nenabídne (spíš jestli vůbec nějakou), není nejradostnější. Naštěstí "No Cities To Love" dokáže zakotvit v přehrávačích na dlouhou dobu. A třeba vydrží až do posluchačova skonu, protože tohle je ta pravá nefalšovaná rocková kremace.