The Black Keys - Brothers

Pod dohledem zručného a žádaného navigátora Danger Mouse nabrali The Black Keys na předchozím albu nový kurz, a to směrem z garáže ven. Že to byla změna trvalejšího a pro budoucnost určujícího rázu potvrzuje i album Brothers. Danger Mouse se sice podílel pouze na jedné skladbě (Tighten Up), ale dvojice se jeho receptů drží a ušlechtilejší zvukový design vtiskla i této nahrávce, tentokrát s výraznějším producentským přispěním Marka Neilla, který s Danem Auerbachem spolupracoval už na jeho rok staré sólové desce. A v nově rozšířeném hudebním teritoriu si teď The Black Keys počínají ještě zkušeněji.

Do bluesových a garážových základů už soulová a rhythm'n'bluesová změkčovadla vsakují docela přirozeně a vytvářejí s nimi novou kvalitu. Atmosféra 70. let ještě v tvorbě kapely nebyla nikdy tak hmatatelná a jistě nejde o dílo náhody, když se velká část alba natáčela ve slavném studiu Muscle Shoals, které zvukový profil sedmé dekády zásadním způsobem ovlivňovalo. Zároveň ale zemitost z písní dua nevymizela, jak dokazují třeba Next Girl, She's Long Gone nebo Sinister Kid, jen se stala dílkem skládačky. Někdy nabývají vrchu bluesové, jindy soulové prvky, většinou se ale obojí prolíná a dýchá ve společném rytmu.

Především ale The Black Keys vykazují mimořádnou skladatelskou potenci a snad proto se tentokrát nebáli jít do delší stopáže. Na albu není píseň, která by neobstála sama o sobě. Každá má svůj výrazný melodický, instrumentální nebo aranžérský moment, který jí vyčleňuje z houfu a s každým dalším poslechem ukládá hlouběji do paměti, zároveň ale jednotná linie nahrávky zůstává neporušená. Průměrné tempo skladeb není nijak vysoké, ve druhé polovině je dokonce stále vláčnější aniž by vznikal dojem, že albu dochází energie. Na melancholičtější vyznění snad mohlo mít vliv nedávné dramatické zhroucení manželství Patricka Carneyho, které málem zničilo i jeho hudební partnerství s Danem Auerbachem, jestli to ale poznamenalo i kvalitu písniček, pak jedině pozitivně.

The Black Keys vyšli z krize silnější než kdy dřív. Rostou komerčně i umělecky. Podobně jako Jack White, s jehož White Stripes bývali dříve srovnáváni, jsou ponoření do amerických hudebních tradic a o jejich odkaz pečují s úctou i vlastní invencí. Nepromlouvají jazykem hlídačů muzea, ale řečí, která má sice osvědčenou slovní zásobu, ale zcela současnou gramatiku, přitažlivou pro všechny generace. Je to známá věc, ale proč jí nezopakovat: Ve dvou se dá dělat velká muzika.