The Black Keys - Delta Kream

Oněch návratů ke kořenům, k tradiční podobě blues bychom v dějinách hudby našli bezpočet. I takový Eric Clapton si vyzkoušel poctu svému hrdinovi na "Me and Mr. Johnson". A vlastně není nutno chodit nikam daleko - hned dvě alba v oblasti Mississippi Hill Country, tedy přesně tam, co tvořili The Black Keys, natáčeli brněnští Band Of Heysek. I oni si vzali na pomoc místní muzikanty a třeba kytarista Kenny Brown hraje i s dvojicí Auerbach-Carney.

U Band Of Heysek to bylo v mnoha ohledech splnění snu a velká událost, u The Black Keys se chce napsat: Až teď? Jako by oba pánové úplně nevěděli, jakým směrem se vrtnout, a blues v čisté formě - a navíc výhradně s převzatým materiálem - bylo prostě sázkou na jistotu. Která ale bohužel vyšla tak napůl.

Rytmus blues z Delty je hypnotický, postavený na opakujících se kytarových figurách, plyne sice líně, ale s nezastavitelnou silou. Jenže to se musí umět podat. A když se to podaří, je to dokonale pohlcující. The Black Keys hrají výborně, o tom žádná, jenže ona magie žánru se ne a ne dostavit. Sedíte v zaplivané mississippské špeluňce a kapela na pódiu sází jednu spolehlivou klasiku za druhou. K uším doléhá John Lee Hooker, Junior Kimbrough (kterému Klíče věnovali samostatné vynikající EP a od kterého tady zazní hned pět z jedenácti kusů), R. L. Burnside nebo Big Joe Williams, jenže hudba jen pluje kolem. Nestrhává, nepohlcuje.

Jako by Auerbachovi a Carneymu chyběl zápal, vnitřní propojení s muzikou, kterou bez nejmenších pochyb milují. Výsledek zní až příliš uhlazeně, schází mu autentická špína i vzněty, jež by dokázaly přímočaré blues ozvláštnit a osvěžit.

Čekal jsem více. "Delta Kream", jakkoliv profesionálně zahrané album, je unavené a bez šťávy. Škoda, potenciál tu byl obrovský, k jeho dovedení do zdárného konce, kterému by se dalo vytknout jen málo, toho ovšem celkem dost schází. Ale je to blues a to se cení.