Tyler the Creator - Scum Fuck Flower Boy

Na první pohled se zdá, že je to jen chvilka, co se Tyler, The Creator poprvé objevil na scéně a dokázal si vybudovat silnou značku zahrnující nejen hudbu, ale také oblečení, hudební festival nebo komediální sérii. Zároveň se etabloval jako výrazná, byť poměrně rozporuplná osobnost. Ve videoklipech pojídal šváby, posluchače šokoval zběsilými historkami plnými drog a někdy až halucinačních výjevů. Nechyběla ani témata znásilnění a ostrá vyjádření na adresu LBGT komunity, z nichž nejvíce proslul útok na indiepopové duo Tegan and Sara. Celek jeho tvorby a především zpracování osobních témat ukazovalo, že jeho autor se ne vždy dokázal vypořádat se složitou rodinnou situací během dospívání i sám se sebou. Obzvláště v příbězích o lásce nedokázala Tylerova živočišnost překrýt jistou plochost a nevyspělost.

Když však na novince Flower Boy rapuje o tom, že líbá bílé kluky, nejedná se o další názorovou piruetu nebo léčbu šokem, ale spíše o známku toho, že začíná nacházet cestu sám k sobě, ať už se jedná o coming out či nikoliv. Pokud v sonické bouři předchozí desky Cherry Bomb vyvrcholila Tylerova rozpolcenost, nyní přichází smíření. To naznačuje i textová stránka postrádající prvoplánové provokace a urážky, místo nichž desku vyplňují hloubavější témata a chytlavé slovní hříčky. Milostné momenty zní dospěleji a celek působí jako procházka po obrazech lucidního snění, výsledek meditativního hloubání a opuštění schizofrenního rozdvojení z předchozí tvorby.

Textově se jedná o nejlépe napsanou desku, nepostrádá nic z autorovy kreativity, ale místo maniodepresivních výstřelků klidně akcentuje pocity samoty nebo hledání místa, kde bylo vše ještě v pořádku. Změnu odráží i hudební rovina. Melodické linky do sebe v povedených aranžích zapadají s nečekanou lehkostí, poklidné tempo zrychlí jen dvakrát (Who Dat Boy a I Ain't Got Time!). Obdivuhodné je, že se nevzdává dvojrole rapper-producent, která umožňuje udržet celistvost původního záměru.

Dřív bylo nutné brát Tylera s nadhledem a jediným východiskem bylo uchopit jej jako chodící paradox. A přestože i fanoušci předchozí tvorby si najdou své, tak rapper s novou deskou přichází jako umělec, který díky opuštění rozpolcenosti získává hloubku a při tom nachází cestu sám k sobě. Cestu, která mu může dodat potřebný vnitřní klid a otevřít dveře k sebejistějším zítřkům.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #77.