Deep Purple - Now What?!

Hard rocková legenda Deep Purple toho má hodně za sebou. Ať už úspěšné roky, kdy na konci šedesátých let začínala, či temnou dobu, kdy se v polovině sedmdesátých let rozpadla, opětovný reunion a nastoupení na rockový kolotoč v polovině osmdesátých let nebo odchod zakládajícího člena Ritchieho Blackmora po nahrání desky "The Battle Rages On...". Spousta fanoušků tehdy kapelu zatratila, ale ta si ji dokázala získat zpět hned několika povedenými a úspěšnými alby a udržet si ji až do dnešních dnů.

Teď ale k novému albu. Do rukou se nám dostala speciální edice, která obsahuje i bonusovou skladbu "It'll Be Me" a extra DVD. Úvodní skladba "A Simple Song" svým rozjezdem připomíná "Knocking At Your Back Door", první song z reunionové desky "Perfect Strangers" z roku 1984. Pomalý, nostalgický nástup, který se v polovině skladby přehoupne do divoké jízdy - to je velice dobrý začátek. Druhou skladbu "Weirdistan" otevírají úžasné klávesy Dona Aireyho. (Ten v roce 2001 nahradil zakládajícího člena skupiny Jona Lorda, který ze skupiny odešel. Bohužel před rokem zemřel, příčinou byly následky plicní embolie.) Není úplně špatná, ale na albu jsou rozhodně lepší songy. Něco jí chybí, něco, čím by uvízla v paměti, a na to povedené klávesy v prvních vteřinách songu nestačí.

Například temně začínající "Out Of Hand" je nadějnější a jako by vypadla z hororového filmu ze staré školy. Kostelní zvon a následovné smyčce naženou husí kůži snad každému. Po pochmurném intru se ale skladba rozhoupe a nabídne to, co posluchač od Purplů očekává. "Hell To Pay", čtvrtý song na albu (a zároveň i jeden ze dvou singlů, které vyšly koncem března tohoto roku) se konečně dostává na starou známou vlnu, kterou skupina perfektně ovládá. Tedy živé a pulzující kytarové riffy, jež skladbu krásně drží pohromadě a setrvají v paměti ještě hodně dlouho. A úplně stejně je na tom "Body Line" s lehkým nádechem funky.

Blackmore zpět do Deep Purple?

Ian Gillan dostal před nedávnou dobou dotaz, zda by zvážil opětovné spojení s Ritchiem Blackmorem. "Chcete-li mluvit o Richiem, není moc co říct. Z dnešního pohledu kapela tehdy opravdu umírala. Kdyby v ní zůstal, umřela by úplně. Byl by to konec Deep Purple. Koncerty byly tehdy čím dál kratší, publikum bylo stále menší a menší. Hráli jsme v malých sálech, a i ty byly poloprázdné. Když odešel před dvaceti lety, přestalo pršet a vyšlo slunce... Abych odpověděl, ne. Dnes nemám chuť zvednout telefon a zavolat Ritchiemu. Setkat se s ním na večeři v Paříži nebo v Tokiu. Doufám, že se mu vede dobře, a doufám, že je šťastný. Ale to je vše," konstatoval Gillan. Vypadá to, že se znovuspojení těchto dvou rockových velikánů zřejmě nedočkáme...

"Above And Beyond" je zajímavý pokus, jak spojit rockovou hudbu s trochou baroka. Působí to velice zvláštně a ve výsledku i docela povedeně, ale stopáž je trochu přemrštěná (pět a půl minuty) a song se v polovině začne zdát opakující se a trochu nudný. Úplně z jiného soudku je "Blood From A Stone". Pomalé blues, které se snaží vypadat, že s Deep Purple nemá nic společného. Ano, skladba není pro skupinu typická, ale rozhodně nezní špatně. Naopak, patří k jednomu z mnoha favoritů celého alba. Osmá a sedm minut dlouhá (nejdelší na celém albu) "Uncommon Man" prvními dvěma minutami připomíná staršího bratříčka "Take It Back" od Pink Floyd. Opravdu ale jen připomíná. Velmi příjemný začátek s trochou toho nostalgického nádechu střídá opět pro skupinu typický zvuk. Každá kapela by ve svém repertoáru měla mít alespoň jednu takovou skladbu.

A dostáváme se do finále. "Après Vous" je další skladbou, která připomíná staré dobré DP. Řízný hard rock bez jakéhokoliv kompromisu nenechá nikoho vydechnout a když se nabízí prostor pro sólo na kytaru, přesně v momentu, kde by mělo být, nepřichází. Místo něj nastupují na scénu hammondy, smyčce a trocha experimentu. Nakonec se ale krátkého kytarového sóla v doprovodu kláves ke konci skladby dočkáme. "All The Time In The World", druhý singl, je na rozdíl od předchozí skladby klidnější a jedná se o nejnostalgičtější kousek celého alba. Vždyť už jen refrén "Don't worry, there's no hurry, here we are, with all the time in the world..." mluví sám za sebe a nepotřebuje žádný speciální komentář.

Věděli jste, že...

... když se skupina v roce 1976 rozpadla a dala si hudební volno, využil tohoto prázdného místa jeden z původních členů Rod Evans, kontaktoval baskytaristu Nicka Simpera a založili nové Deep Purple? V roce 1979 začala tato formace jezdit po turné a vydávala se za reunion s úplně původními členy. Naštěstí tento počin neměl moc dlouhé trvání, jelikož byli diváci zklamaní. Toužili po originálu a ten se jim nedostával. Nikdo z nové skupiny nebyl tak dobrý jako ti z původních DP. Navíc se tato nová skupina dopustila zneužití registrované značky Deep Purple, a to si stará sestava nenechala jen tak líbit. Podala žalobu a 3. října 1980 soud rozhodl, že ti noví musí ukončit činnost a zaplatit pokutu 672 tisíc dolarů, jelikož značka DP patří jen a pouze DP. Navíc Rod přišel o nárok na tantiémy z prvních tří alb, které se skupinou nahrál.

Pocta hororové legendě "Vincent Price" celou desku (alespoň na klasickém CD nosiči) uzavírá. Speciální edice ještě navíc obsahuje skladbu "It'll Be Me", klasickou rock 'n' rollovou vypalovačku, kterou rozhodně stojí za to slyšet. Je škoda, že se nedostala na základní nosič. Určitě si zaslouží více pozornosti než jen jako bonus.

Suma sumárum? "Now What?!" je skvělé album, plné povědomých skladeb, které ctí staré časy hard rocku sedmdesátých let, ale i experimenty, jež rozhodně stojí za poslech. Skoro jako by skupina říkala posluchačům: "Máme na výběr ze dvou cest, experimentální a klasickou. Kterou si vybrat? Co teď?" Nezbývá nám nic jiného než album doporučit jak skalním fanouškům Deep Purple, tak i těm, kteří skupinu poslouchají spíše sporadicky. A, pokud možno, nešetřete peníze a připlaťe si pár korun za speciální edici. Bonusové DVD a skladba navíc rozhodně za ty peníze stojí.