Opeth nejsou zdaleka první metalovou sebrankou, která se s léty dobrala podstatně sofistikovanější hudební tváře. Začnete-li u black/death výraziva a máte v úmyslu se vyvíjet, zamíříte buď do nevyzpytatelné říše experimentů, kde na vás s vysokou pravděpodobností přistane nálepka post-něco, nebo půjdete cestou konzervativnější, instrumentálně náročnější a posluchačsky přívětivější, tedy širokým progrockovým řečištěm. Švédští Opeth tímhle směrem kráčejí už řadu let a dá se říct, že album Heritage jejich přerod dokonává. Posledním hřebíčkem do rakve deathmetalové minulosti se stal tentokrát už stoprocentní příklon Mikaela Åkerfeldta k čistému zpěvu. Growling na Heritage neuslyšíte a ani by se sem nehodil.
Ten zlom ale celkově není zase tak extrémní. Na předchozí vývoj Heritage logicky navazuje, léta pilovaný stylový amalgám kapela pouze představuje ve verzi, která je doposud nejvíce light. Vlastně už jde o čistý progresivní rock v moderním provedení, v němž nějaký ten ostřejší kytarový atak už stejně dávno zdomácněl. Opeth v této zóně operují zkušeně, instrumentálně i kompozičně na vysoké úrovni, přesto si myslím, že jejich ztotožnění se s progrockovými postupy probíhá až příliš uctivě. Většina skladeb stojí na efektním kontrastu rozjímavých pasáží, kde vládne akustická kytara doplňovaná piánem, hammondkami nebo mellotronem, a energickými úseky živenými hutnou riffáží elektrických kytar (tenhle model... číst dále
Opeth nejsou zdaleka první metalovou sebrankou, která se s léty dobrala podstatně sofistikovanější hudební tváře. Začnete-li u black/death výraziva a máte v úmyslu se vyvíjet, zamíříte buď do nevyzpytatelné říše experimentů, kde na vás s vysokou pravděpodobností přistane nálepka post-něco, nebo půjdete cestou konzervativnější, instrumentálně náročnější a posluchačsky přívětivější, tedy širokým progrockovým řečištěm. Švédští Opeth tímhle směrem kráčejí už řadu let a dá se říct, že album Heritage jejich přerod dokonává. Posledním hřebíčkem do rakve deathmetalové minulosti se stal tentokrát už stoprocentní příklon Mikaela Åkerfeldta k čistému zpěvu. Growling na Heritage neuslyšíte a ani by se sem nehodil.
Ten zlom ale celkově není zase tak extrémní. Na předchozí vývoj Heritage logicky navazuje, léta pilovaný stylový amalgám kapela pouze představuje ve verzi, která je doposud nejvíce light. Vlastně už jde o čistý progresivní rock v moderním provedení, v němž nějaký ten ostřejší kytarový atak už stejně dávno zdomácněl. Opeth v této zóně operují zkušeně, instrumentálně i kompozičně na vysoké úrovni, přesto si myslím, že jejich ztotožnění se s progrockovými postupy probíhá až příliš uctivě. Většina skladeb stojí na efektním kontrastu rozjímavých pasáží, kde vládne akustická kytara doplňovaná piánem, hammondkami nebo mellotronem, a energickými úseky živenými hutnou riffáží elektrických kytar (tenhle model ukázkově splňuje třeba Nepenthe). Ta polarita není bez přechodných odstínů, Opeth vědí, jak smysluplně zkrotit členitou kompozici, ale přesto po nějakém čase působí trochu nepřekvapivě. Ochuzená o brutálnější rejstříky začíná hudba skupiny znít poněkud usedle a nezřídka i trochu poplatně klasickým vzorům, z nichž nejčastěji se mi na mysl derou King Crimson (to ten mellotron, nejvýrazněji promlouvající do I Feel the Dark).
To ovšem neznamená, že by na Heritage nebylo co poslouchat. Åkerfeldt je šikovný skladatel se smyslem pro detail i celek, i přiměřeně vybavený zpěvák. Stejně dobře zvládá přímočařejší a sevřenější kusy jako Slither nebo The Lines in My Hand i ty epičtější v čele s The Devil's Orchard, Famine či Folklore. Bravurně splétá vláčné melodie s nervní dynamikou agresivnějších pasáží, nechybí mu imaginace ani zaujetí. Jen je to celé až moc na jistotu, až moc úhledné. Ostatně když si prolétneme diskografii Opeth vizuálně, i na obalech desek vidíme podobný vývoj od střídmé okultní lyriky k jinotajně se tvářící antistresové omalovánce plné symbolů. Více kudrlinek, méně ostrých řezů.
Jinak to budou vidět příznivci hrubší minulosti skupiny, jinak fanoušci stylu, do nějž právě definitivně vplynula. Jedni se budou ošívat, druzí vrnět. Lehce se kloním k prvnímu postoji, ačkoli odhodlání skupiny jít si za svým oceňuji a její stylové směřování jako takové nezatracuji. Jen si ho dokážu představit zajímavější.
Komentáře