The Coral - Distance Inbetween

Není to tak dlouho, co na mě při nahrávání a stahování z WeTransfer pomrkávalo avízo na novou desku The Coral s rotujícími havrany. A vida, album je venku a jeho ambice nejsou vůbec malé. Z Distance Inbetween dýchá duch britských kytarovek, od The Smiths přes Happy Mondays, Flowered Up, Kula Shaker, Cornershop až po současnou velice povedenou kolaboraci Sexwitch, na níž se potkali Bat for Lashes s Toy.

To ale není žádné překvapení vzhledem k tomu, že svůj vznik datují do roku 1996. Zrovna tehdy vlna britpopu ustupovala novým formám a The Coral se jakýmsi záhadným způsobem rozhodli zdvihnout jeho v bahně formálního experimentu udusávanou vlajku a dál ji tvrdošíjně nést skrze nové století. To se jim již nějaký ten rok daří, aniž by tím ztráceli na originálnosti. Z lety provařených postupů dokáží vyčarovat jisté kouzlo, jež nepracuje se sentimentem či bohapustou vykrádačkou.

Určujícími prvky jsou hypnotická kytara Paula Molloye, levitující mezi chytlavostí riffů Briana Molka z Placebo a ostrovní psychedelií. Vokál Jamese Skellyho je zase lehce říznutý nafoukaností bratří Gallagherů (nebo Ryderů, můžete si vybrat, ale vyjde to nastejno). Chybí jim ale ona nabubřelá okázalost hraničící s arogancí předměstských spratků. Úvodní Connector odpálí album jako nažhavený doutnák, dál se ale žádný velký výbuch nekoná. Deska proplouvá jak opilý koráb či bludný Holanďan a zakončí ji skvěle porouchané outro End Credits.

Pokud teskníte po zvuku Oasis na první desce Definitely Maybe či po jiné z výše zmiňovaných kapel nebo se váš mozek v mezičase formoval (či zamrzl, můžete si také vybrat, ale tentokrát to nastejno nevyjde), pak ve vás poslední deska The Coral rozvibruje určité zasunuté vzpomínky na drogy lásky, bazary s cédéčkama, účesy podle hrnce, optimismus, víru a naději v lepší zítřky, filmy Šeptej nebo Trainspotting a spoustu podobných věcí, co bývaly cool a co je převálcovaly kostěné košile, dřevorubecké brýle, kanadská presíčka a zarostlá zelenina.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #60.