Jack White - Lazaretto

Kdosi nedávno označil Jacka Whitea za hudebního Willyho Wonku. Toto přirovnání se mi velmi líbí, nejen vzhledem k vtipné narážce na neortodoxní vzhled obou postav, jejich bledou pleť a podivný účes. Stejně jako je bizarní Továrna na čokoládu, je bizarní i Whiteova tvorba a z toho mála, co víme, zřejmě také soukromí umělce. Charakteristika šílenec, nicméně génius se projevuje v celé kráse na albu "Lazaretto".

To naznačila už ochutnávka v podobě vysokooktanové instrumentálky "High Ball Stepper", při níž museli pookřát milovníci boosterovaných kytar a řezavých riffů. Anebo informace, že texty vycházejí z prací, které Jack napsal jako náctiletý mladík, a nyní je našlo jeho nynější já při úklidu někde na půdě. Z mnoha písní "Lazaretta" na nás vykukuje něco dráždivě podivného a ne úplně normálního. Ale ta vyšinutost je hrozně přitažlivá - "That Black Bat Licorice" je ukázkovým příkladem se svým bláznivým textem a stejně ulítlou muzikou.

Ačkoliv i na druhém sólovém albu White samozřejmě vychází z blues a hard rocku, rafinovaně do klasických postupů vkládá rafinované prvky pro potěchu svou i posluchače. "Three Women" je blues obohacené o kvantum vyhrávek, jež jsou variacemi už tak výživného riffu - ale proč opakovat jeden motiv stejně dokola, když se to dá udělat dvaceti různými způsoby? Dále White záškodnickým způsobem vhodí granát do skladby přesně ve chvíli, kdy máte pocit, že jste ji právě prokoukli - tu vpadne nečekané sólo na housle, tam zase do tvrdých kytar zakomponuje něco až dětinsky roztomilého.

Samozřejmě střídá lehkost dřevního country ("Temporary Ground" a hostující Lillie Mae Rische) s dramatem antických rozměrů ("Would You Fight For My Love?") a přímočarým garážovým rockem ("Just One Drink"). A pokud máte rádi Stouny v nejlepší formě na začátku sedmdesátek, neměli byste přeslechnout skvělou dvojici písní "Alone In My Home" a "Entitlement", které vskutku silně připomenou náladu "Sticky Fingers" nebo "Exile On Main Street".

Pan Analog začal na "Lazarettu" pracovat už na turné po albu "Blunderbuss" a ani na následovníkovi své výtečné prvotiny nezůstal nic dlužen svému talentu. Jack White je možná trošku vyšinutý a jeho lazaret je ústavem pro lidi, kteří jsou poněkud mešuge, ale jeho podivné kouzlo funguje jako perfektní životabudič.