Janelle Monáe - The ArchAndroid

Vítejte podruhé a potřetí ve městě zvaném Metropolis. Vaší průvodkyní bude android číslo 57821, vlastním jménem Cindi Mayweather. Masově vyrobený v roce 2719. Přenese se zpět v čase, aby ochránil obyvatele města před tajnou společností The Great Divide, jež má - rovněž za pomoci stroje času - za úkol potlačit veškerou svobodu a lásku. Nemějte obavy, toto není filmová recenze. Přesto možná trochu ano. "The ArchAndroid" je totiž epickým konceptuálním albem, které spojuje prvky mnoha uměleckých forem. Hudbou počínaje, filmem, divadlem a tancem konče.

Janelle Monáe v roce 2008 odvyprávěla první část svého fiktivního zhudebněného příběhu o androidce Cindi na EP "Metropolis: Suite I (The Chase)". Svým retro-futurismem si získala obdiv posluchačů a kritiků, završený nominací na cenu Grammy. Po dvou letech příprav se vrací, aby svým sametovým hlasem odzpívala další dvě kapitoly započatého sci-fi snění, pojmenovaného "The ArchAndroid (Suites II and III)". Více než jindy se zde při posuzování hudebního díla musí postupovat systematicky, protože tentokrát máme v rukou celistvý a perfektně seřízený mechanismus. Do chodu se uvádí v orchestrální "Suite II Overture", navozující filmovou atmosféru. A ono filmově-orchestrálních tracků je na albu více, všechny dodávají desce punc elegance a síly.

Kyborg, Android, drogový dealer, lákadlo, voda, moudrost, visuté lano, vize, vhled, pevnost, nemilosrdná, ledově studená, mystérie, mistrovství, sluneční, baterie...

Funkově-hiphopová "Dance Or Die" s vibem Röyksopp z období jejich první desky a závěrečným kytarovým vodopádem je rozehrána výše uvedenou citací. Přesně vystihuje, jakých témat se Janelle po celé délce alba dotýká. Jako dospívající dívka se musela vypořádat s mnoha nevýstavními překážkami, jakými byly například drogová závislost jejích příbuzných, pocity méněcennosti kvůli barvě své pleti a v neposlední řadě také kvůli tomu, že se narodila jako žena do světa stále svíraného především mužskými pažemi. Všechny tyto motivy se však dostávají do zcela nových kontextů díky zvolenému konceptu, který je ovlivněn surrealismem, futurismem a retrospektivním pohledem na hudební vývoj.

Protiklady nového a starého se prolínají celou deskou a především z hudebního hlediska tak vznikl k neuvěření svěží mix mnoha žánrů. Za doprovodu němého úžasu nad imaginací a skvělými nápady se o sebe třou plochy funku, bluesu, soulu, glam rocku, big-band jazzu, hip hopu, electropopu a klasiky. Již samotný výčet stylů nechává tušit, že výsledek je pořádná nálož. Se silou atomovky. Především díky zpěvaččině prozíravosti, absolutním citu pro hudbu a vytříbeném vkusu nevznikl nepřehledný a přeplácaný galimatyáš, ale velkoformátové dílo nadčasové platnosti.

První polovina skladeb se vyznačuje svižnějším tempem podpořeným výraznou bicí sekcí a nezapře v sobě vliv jejích mentorů - skupiny OutKast. Pokud si vybavujete jejich největší hit "Hey Ya", pak si můžete udělat celkem jasnou představu, na jakém základu se zde staví. Janelle však tento styl posunula dál, přidala elektronické prvky a antiutopistické texty. Jedním z takových songů je například pilotní singl "Tightrope", k němuž vznikl i krátký film rozšiřující sdělení songu o vizuální rozměr. Dalším z rychlejších kousků je i rozverná "Make The Bus", v kolaboraci s of Montreal, jež s trochou fantazie připomíná tvorbu MGMT.

Po rock’n’rollově vybroušené smršti "Come Alive (The War Of The Roses)" dochází k obratu a až ke konci alba se interpretka přenese do křehčích zákoutí města Metropolis, v nichž android číslo 57821 zazpívá několik pomalejších songů o lásce, s hořko-sladkou bluesovou procítěností v hlase. Nejcitlivější skladbou dlouhohrajícího debutu mladé afro-američanky je akustická "57821", jež odnese vaší duši vysoko nad všechny mrakodrapy a stejně jako vlahý vítr až s pohádkovou čistotou pročistí vaše myšlenky. Zpěvačka v této písničce navíc opět plně představuje i jednu ze svých nejsilnějších zbraní - svůj vokál. Nádherně zbarvený hlas plný emocí, bezchybné výšky a technicky dokonalý projev. Celou desku poté uzavírá orchestrální "BaBopByeBa", v níž padne zmínka o Praze. Janelle si naše hlavní město oblíbila při svém putováním za sebepoznáním, a není tak náhodou, že ho zakomponovala do této téměř devět minut gradujícího monstr-opusu posouvajícího význam slova epický do dosud neprobádaných končin.

Janelle Monáe natočila jednu z nejvýraznějších desek posledních let. Nad jiným než plným hodnocením jsem neuvažoval ani vteřinu, neboť by byl hřích dát nižší známku něčemu tak unikátnímu. Jedním z mnoha kladů alba je to, že zůstává celou dobu přístupné široké vrstvě posluchačů, neboť v sobě záměrně nepotlačuje prvky popu a snahy o originalitu a avantgardní zaměření nebyly jeho hlavním poselstvím.

Janelle Monáe - Tightrope feat. Big Boi